Přírodní a syntetická sladidla

Na sladidla můžeme nahlížet a rozdělit je z různých hledisek. Dieteticky důležitým parametrem je jejich energetická hodnota. Z tohoto pohledu často rozlišujeme sladidla kalorická a nekalorická.

 

Nejčastěji používaná kalorická sladidla jsou látky přírodního původu. Patří sem sacharóza („cukr“, řepný nebo třtinový cukr), dále glukóza (hroznový cukr), fruktóza (ovocný cukr). Z hlediska platné vyhlášky se pouze tyto sacharidy mohou označovat jako „přírodní sladidla“.

 

Přírodního původu, resp. přírodně identické jsou také tzv. „polyoly“ – sorbitol, maltitol, xylitol, isomalt aj. - sladidla s nižší kalorickou hodnotou než sacharóza.

 

U přípravků s obsahem více než 10 % „polyolů“ se na obalech uvádí, že nadměrná konzumace může způsobit průjem. Tato formulace vychází ze znění vyhlášky, fakticky ale průjem po požití doplňků stravy při dodržení doporučeného dávkování nehrozí, protože uvedený účinek nastává po konzumaci cca 30-50 g těchto sladidel (v podstatě byste museli spotřebovat najednou např. celé balení tablet s obsahem sorbitolu). Výhodou „polyolů“ je, že na rozdíl od sacharózy, glukózy a fruktózy nejsou rozkládány bakteriemi ústní dutiny a nepřispívají tedy k tvorbě zubního kazu.

Převážnou většinu nekalorických sladidel představují látky syntetické (nejčastěji používané jsou aspartam, acesulfam, sacharin, sukralosa, cyklamát).

 

Velmi časté je také použití steviolglykosidů v potravinách a potravinových doplňcích jako alternativního sladidla. Steviolglykosidy jsou získávány složitým fyzikálně-chemickým procesem z rostliny Stevia rebaudiana (stévie sladká). Samotná rostlina (sušené listy) je v současné době považována za potravinu nového typu a je v EU schválena pouze do čajů. Ze stévie izolované steviolglykosidy je však možné používat při výrobě potravin. V případě, že výrobek steviolglykosidy obsahuje, musí být na obalu uvedena informace o jejich přítomnosti.

 

Vytrvalá bylina stévie sladká nebo též cukrová (Stevia rebaudiana) z čeledi hvězdnicovitých je velice známou rostlinou hlavně v Jižní Americe. I když je stévie asi 300krát sladší než sacharóza, není kalorická. Její sladkost využívali indiáni, na konci minulého století se sušené listy a extrakt z listů stévie začaly používat v některých státech k oslazení čajů a produktů (např. nápojů, džemů, moučníků).

 

Tato tropická rostlina se pěstuje na plantážích hlavně v domovské Paraguayi. Zakoupit se dá ale i u nás v květináči a v létě se jí bude dařit na zahrádce, ideálně ve skleníku. Dorůstá do výšky až 50 cm a nejsladší je v době začátku květu. Její sladkost zajišťuje steviosid obsažený v listech. Dále obsahuje rebaudiosid, steviolbiosid a dulkosid.